Skupina žen pojmenová Zelená vlna (Zielona Fala) obsadila polský důl Tomosławice. Důl byl přes protesty místních, radnich a neziskových organizací otevřený až v roce 2010. Kromě přispívání k spalování uhlí, vede k rapidnímu úbytku vody v okolních jezerech a potoce Noteć. Přímá akce, která zastavila provoz dolu, proběhla na Mezinárodní den žen 8. března 2020. Výmluvné bylo také vyměšení transparentu “Země je žena”. V českém prostředí se můžeme setkat také s akcemi, které symbolicky propojují otázku práv žen a práv celé země. Například skupinu okupující v listopadu rypadlo dolu Vršany, která o sobě mluvila v ženském rodě jako o aktivistkách.
Aktivistická skupina Limity jsme my pak natiskla trička se sloganem “Tvoje máma” umístěným na planetu. V tomto tričku byla douholetá členka skupiny Anna Gümplová zvolena 1. místopředsedkyní Strany Zelených. Při obřích plénech probíhající na podzim zároveň v Lipku, Berlíně a Drážďanech používaly aktivisté a aktivistky také znaky, které měly vést k většímu zapojení žen do rozhodovacích procesů vztahujících se k akci Ende Gelande.
Propojení otázky feminismu a environmentálního aktivismu není novinkou, vtipem, náhodou nebo ezopíčovinou. Klimatické změny způsobující neúrodu, přírodní katastrofy, problémy s pitnou vodou – to vše nejhůře dopadá na nezranitelnější a nejméně majetné – což častěji bývají děti, ženy samozřejmě také nemajetní nebo například nemocní muži. Feminismus podobně jako environmentální hnutí často kritizuje nerovnocené rozdělení moci a její zneužívání. V případě otázky klimatu nejde už tolik o mocenské zneužívá žen muži, ale spíše o zneužívání celé planety za účelem zisku, který často putuje do kapes několika málo lidí. Obě hnutí útočí na logiku soutěživosti, „zákony džungle“ zaměněné za morální pravidla a předpoklad, že určité stvoření je z podstaty důležitější než jiné. Snaží se logiku kooperace a vzájemné péče zaměnit za panující soutěživost a nadřazenost jedněch nad druhými.
Narozdíl od násilí na ženách, které má hluboké historické kořeny, vyplouvá masivní násilí na přírodě na povrch teprve v posledních staletích. Spolu s rozvojem techniky se lidská moc nad vším živým skokově posílíla a umožnila rozvinutí daleko efektivnějších způsobů devastace a vytěžování země. Ekofeminismus ale upozorňuje na to, že toho násilí spolu souvisí. Totiž, že násilí na ženách bylo prováděno právě proto, že byly spojovány s přírodou, která je příliš divoká, nespoustaná, příliš materiální. Budily zdání nevyčerpatelných zdrojů, které dodávají materiální “palivo” pro uctihodné duchovní cíle. Ženy byly vnímány jako živé inkubátory pro donošení dětí a jejich východu v průběhu dětství podobně jako jsou dnes ve velkochovech využívány krávy pro mléko a slepice pro nekonečnou řadu vajec.
Pokud jsme k našemu okolí skutečně vnímaví musíme odložit falešný dualismus mezi společností a přírodou, mezi duchem a hmotou, mezi muži a ženami. Život existuje v široké škále forem, je barevný a ne černobílý. Vtip o “milionech genderů mezi mužem a ženou” nám přestane připadat tak nerealistický pokud si připustíme kolika různých činností se jako každý člověk účastníme, ať už jsou považovány spíše za “mužské” nebo “ženské”. Každý máme svoji originální osobnost tvořenou směsicí rozumu a citu, odpovědnosti a soucítění, práce fyzické i intelektuální, vůdcovství i péče. Stejně tak kolem nás žijí rostliny a zvířata v milionu různých způsobů spolužití. I neživá příroda nás obklopuje a prochází námi. Antidepresiva a hormony z hormonální antikoncepce ovlivňují ryby v našich řekách. Plastový odpad zapořující moře se k nám vrací ve vodě, kterou pijeme. Spolu s masem a mléčnými výrobky se nám do těla dostají stresové hormony z velkochovů a pomalá bezmoc jatek.
Intersekcionální feminismus nabízí odpověď na problémy podobné těm, které nastínil Tomáš Tožička. Všímá si toho, že rozdělení na muže a ženy není jediná osa, po které může docházet k násilí a vytěžování. Roli hrají také podmínky v zaměstnání, ohodnocení profese, barva kůže, zdraví. Orientace a způsob navazování vztahů nebo náboženská víra. Podle této logiky se po „právech žen“ budeme logicky bavit také o právech dětí, živočichů, rostlin a celé přírody. Práva byly přiznané například posvátné řece Whanganui na Novém Zélandu. Je to také filosofie a náboženství, které musí otevřít svou představivost pro „důstojnost“ okolních stvoření, která byla vnímana jako „nižší“. Někteří teologové se bojí rozšiřování určité „hodnoty“ mimo člověka trvají na jeho místě v „koruně“ stvoření. Tváří v tvář klimatické krizi se ale tato pochybnost jeví jako čím dál absurdnější, protože ničením svého okolí nakonec lidé přispívají ke svému vlastnímu vyhubení. Pokud nám jde o zachování alespoň nějakého života musíme se přestat bát toho, že něčemu živému propůjčíme příliš velká práva. Práva řek a soucit, který cítíme s ledovci je tím, co může nakonec zachránit lidstvo.
Pro období, kdy člověk zásadně proměňuje charakter země se používá termín anthoropocén odkazující k řeckému výrazu pro člověka. Není to ale skutečně člověk, co se dostává do středu našeho zájmu. Elektrárna Počerady například ročně zabije přibližně 111 lidí a stejně je stále v provozu. V tomto systému jsou často velmi nízce ohodnoceny muži a ženy, kteří se specializují na péči, rozvoj a zachování života – ať už jde o zdravotní sestry, vychovatele, učitelky, sociální pracovníky, pracovníky v pohostinství, pěstouny, rodiče na rodičovské dovolené nebo třeba knihovníky pečující o informace. Ochrana a péče o život je dalším tématem, které proojuje feminismus s environmentalismem. Ženy se nejen častěji pohybují v hůře placených, pečujících profesích, ale také si častěji všímají přírody okolo svého bydliště a pohybují se po městě udržitelněji.
Tento důraz na „péči“ je ale jedním z dalších stereotypů, které sice fungují, ale je otázka, jestli je podporovat. Nebezpečí ekofeminismu spočívá v tom, že nás může vést k idealistickým představám o ženách, které mají potichu zachránit nejen své muže, ale také okolní zahrady. Potichu zamést okolo popelnic s tříděním odpadem a tím snad zastavit změnu klimatu. Skupiny žen aktivní v klima hnutí k těmto stereotypům svým blokováním rypadel ale rozhodně nepříspívají. Environmentální aktivismus může vnímat feministické hnutí spíše jako staršího sourozence, který mu v některých směrem ušlapal cestu – ať už jsou to techniky nenásilného protestu nebo artikulace „přeslechnutého hlasu života“. V hře nejsou jen podobné metody, ale také hlubší kořeny, které spolu boj za ženská práva a klimaktivismus sdílí. Kromě konkrétních akcí odvážných žen, které mění běžný chod světa, přichází také nový pohled na svět, z úhlu těch zranitelnějších, přes kritiku systémů moci pro větší harmonii v životě nás všech.